Prolog

POZOR, ZMĚNA:
Když jsem psala minulý příběh, neměla jsem tušení, že budu mít takový a takový děj, natožpak, že budu psát pokračování. A proto hodlám první knížku (Vampýří chráněnka: Začátek) i trochu pozměnit. Základní myšlenka zůstane, ale detaily, jako třeba jména a vzhled panství budou pozměněny... Snad to nevadí.
Některé z těch změn se ovšem promítnou i do této části:
- Jeaninina nejlepší kamarádka se nejmenuje Lilian, ale Adele (Cohanová) - bude pro příběh docela důležitá
- Prvotní útok na Jeanine, kdy ji zachránil Christian a odnesl na panství, se stal na Nový Rok, když se Jeanine vracela ze silvestrovské párty
- Callio Haal alias Christianův bratr se odteď jmenuje CHARLIE HAAL a je starší než Christian
- Christianova sestra Eve se jmenuje CHANTELLE HAALOVÁ
- Dědic hrabství může být pouze druhorozené dítě (Christian)
- Přibyla nová postava, William (rádce hrabě a hraběnky)
- Christian Jeanine vzpomínky nevrátil, Jeanine má jen útržky

A nakonec, to nejdůležitější:
Původně jsem psala, že hraběnka zemřela kdysi dávno a hrabě zemřel v průběhu děje.
JE TO NAOPAK.
První zemřel hrabě a v průběhu děje až hraběnka!!!

Děkuju za pochopení a doufám, že vám ty změny nevadí :).
*A.99*
***

Jeanine

Zdál se mi sen.

Stála jsem v zaprášené, temné chodbě a čekala, s očima dokořán. Ale nevěděla jsem na co. Všechny mozkové buňky mi vypověděly službu a já si nemohla vybavit, proč tu stojím. Stalo se snad něco, kvůli čemu jsem zapomněla? Nebo jsem nezapomněla a tohle je jen opravdu divný sen?



Zavrtěla jsem hlavou. Něco mi říkalo, že tohle není sen jako takový, ale skutečnost, kterou si znovu a znovu přehrávám ve své mysli. Jenom jsem zkrátka netušila, proč mi tak hlasitě tluče srdce, kde to jsem a proč tu jsem. Mám tu snad čekat do nekonečna? A na co vůbec čekám?

Sklopila jsem pohled dolů a znovu přemýšlela. Snažila jsem se zůstat klidná, ale nervozita mnou probublávala jako láva. Co se dělo naposled, než jsem se ocitla v tomhle stavu? Naposled jsem si pamatovala, jak jsme seděli u královny a vysvětlovali jí útěk Juuliuse. Ona nás vyslechla a pak řekla, že nám chce ukázat ten důvod, proč tu jsme. Poslední díl skládačky, který nám chyběl.

Ale... Co to bylo za důvod? Ukázala nám ho nebo jsem snad upadla do tohoto stavu dřív, než to stihla? Přestala jsem se soustředit na všechno ostatní. Na to, jak mě bolí u srdce i na duši, na to, jak si připadám roztržená a poslepovaná. Na vzduch i na nádechy. Svoji pozornost jsem upínala čistě ke svým myšlenkám, ve snaze z nich vydolovat poslední střípky vzpomínek, kterých se moje paměť tak úporně pokoušela zbavit.

V tu ránu mi to došlo. Rebelové. Demonstrace. Našeptávání. Vězeň.

Šli jsme do královských cel, abych spatřila jediného vězně, kterého královna držela v podzemí a také člověka, co si mě vyžádal.

Když jsem si vzpomněla na vězně, začala jsem se radovat a moje soustředěnost byla tatam. Znovu a znovu jsem vzpomínala, ale něco ve mně mi odmítalo ukázat, kdo je onen vězeň. Moje mysl mě chtěla chránit, protože věděla, že je to příliš bolestivé. Jenže já to potřebovala vědět už jen kvůli tomu, abych se probudila z tohoto podivného transu, to bylo jasné. Tak kdo...?

Naposledy jsem zamrkala a zavřela oči. Musím zjistit, kdo to je, prostě musím. Vteřinu po vteřině jsem si vybavila tu scénu. Kráčela jsem stejnou chodbou, ve které jsem i teď. Byla tma, chlad a mně se špatně dýchalo. Ale šla jsem dál, protože jsem potřebovala znát pravdu, stejně jako nyní. Zahnula jsem za roh, ušla poslepu pár posledních kroků a podívala se do cely.

Šokovaně jsem se nadechla. Můj otec patří k rebelům? Ne, ne, ne, to prostě nemůže být pravda!

Ale byla. Nohy se pode mnou podlomily a já spadla na zem, až to zadunělo. Z dálky jsem uslyšela, jak někdo volá moje jméno. Poddala jsem se tomu a nechala se nést po proudu slov. Zničehonic jsem nebyla ve snu, ani v žádné vizi, ale v realitě. Nevěděla jsem, jak jsem to poznala, protože kamenná dlažba pode mnou byla úplně stejně studená. Došlo mi to, když jsem ucítila jemný stisk mých prstů a cizí dech.

Otevřela jsem oči a spatřila Christiana, jak se nade mnou naklání a drží mě za ruku. Pousmál se na mě, když spatřil můj pohled plný slz.

„Můj otec," zašeptala jsem. Nemusela jsem dodávat víc, z těch dvou slov bylo jasné úplně všechno. Stále jsem doufala, že to není pravda, ale když Christian přikývl, naděje uplavala do ztracena a můj svět se zbortil jako domeček z karet.

Poprvé za svůj život jsem zatoužila být mrtvá

<<  >>