Ozvaly se za mnou kroky mého dlouho očekávaného špeha. Konečně se dozvím další zprávy. Konečně. Po tváři se mi rozlil úsměv, krutě kontrastující s mými ledově modrými duhovkami. Touha po smrti té malé lidské štětky mě mučila již příliš dlouho. Všechny naše pokusy o její smrt zatím selhaly a já už začínala ztrácet trpělivost. A ta dívka velmi brzy zjistí, že se mnou si není radno zahrávat.
„Má paní." Otočila jsem se a podívala se na vampýra, klečícího přede mnou. Měl skloněnou hlavu tak, že se bradou dotýkal hrudi. Pod sakem se mu rýsovala vypracovaná postava a tmavé vlasy mu zakrývaly mladou tvář. Trhaně se nadechoval a zase vydechoval, i přestože pro něj vzduch nebyl životně důležitý.
„Vstaň." Můj strohý hlas se nesl temnou, skromně vybavenou místností a přinutil vampýra vstát a přistoupit blíž ke mně. Odstoupila jsem dál od okna, za kterým panovala nekonečná tma bez jakýchkoli hvězd či stínů a podívala se na chlapce přede mnou. V jeho očích se zračila odhodlanost skloubená s odvahou a děsem. Zorničky se mu třásly a on neustále mrkal. Normální reakce u člověka, zvláštní u vampýra. Zúžila jsem oči, až z nich zůstaly pouhé ledové štěrbiny. Koutky úst se mi stále kroutily v nelidském úšklebku, který nepředvídal nic dobrého.
„Pověz, můj drahý, proč máš strach?" zeptala jsem se, pozorně sledujíc chlapcovy reakce. Cukl sebou. Naklonila jsem hlavu mírně na stranu. „Opovaž se mi lhát," dodala jsem pro jistotu a viděla, jak vampýrovi zklamaně poklesla ramena.
„Nemám dobré zprávy," zamumlal potichu. Naježila jsem se.
„Mluv nahlas!" zasyčela jsem vztekle. „Jaké zprávy neseš, špehu můj?" Probodávala jsem ho vražedným pohledem, který ho donutil znovu sklopit hlavu. Zjištění, že se mi nedokázal dívat do očí, mě uspokojilo.
Vampýr se nadechl a pak, o trochu hlasitěji, vykoktal: „Mu-musel jsem se prozradit. Už-už se nemohu vrátit." Jakmile jsem zaslechla jeho odpověď, vehnala se do mě divoká zuřivost, která mnou cloumala neskutečným způsobem. Můj poslední a jediný špeh mě zradil! Nemožné. Ale pravdivé.
Svými dlouhými prsty jsem ho chytila za límec košile a přitáhla k sobě. Dívala jsem se do jeho očí, u kterých už nebylo pochyb, že se třesou strachy. Odfrkla jsem si a pohodila s chlapcem na zem, až to zadunělo. Zklamal mě. Otočila jsem se k oknu a zadívala se na temnou oblohu, která přesně odrážela stav mojí duše. Černá jako spálené uhlí, rozdrolené časem na prach.
Sevřela jsem ruce v pěst a cítila, jak se mi moje dlouhé nehty zarývají do dlaní. Byl čas konat.
„Pověz mi důvod, proč jsi odešel," řekla jsem líně a kráčela zpět ke chlapci, již znovu stojícímu. Klepal se mnohem výrazněji než předtím. Moje srdce, sevřené železným stiskem krutosti, to nesmírně potěšilo.
„Rozhodli se to udělat. Proměnit ji. Přišlo... přišlo mi vhodné dát vám vědět, madam," zamumlal, neodvažujíc se na mě byť jen pohlédnout. Tentokrát jsem ho za hlasitost neokřikla. Plýtvala bych svým vlastním časem, kdybych to udělala.
„Opravdu? Dalo se to čekat." Pokrčila jsem rameny. Zpráva mě nijak nezaujala. Opravdu to bylo předvídatelné, protože při takovém nebezpečí z naší strany by těžko chtěla nadále zůstávat člověkem.
„Chceš mi tedy říct," odmlčela jsem se, „že jenom kvůli tomu jsi je opustil a prozradil je? Skutečně, špehu?" zavrčela jsem a cítila, jak mnou znovu probublává vztek jako horká, roztavená síra. Založila jsem si ruce na hrudi a shora zírala na chlapce přede mnou. Ten se neodvážil už více promluvit, jenom skoro nepostřehnutelně přikývl. Zakřupala jsem klouby na rukou a vampýr vyděšeně zvedl hlavu.
„Já-já omlouvám se, madam. Jsem si vědom svojí chyby a... přísahám, že se už nestane," šeptal s očima vytřeštěnýma dokořán.
„Já vím, že se to už nestane," řekla jsem tichým, ale nebezpečným hlasem, který v sobě skrýval hrozbu. Chlapec polknul. Vycítil, že mu jde doslova o holý krk a kolena se mu roztřásla ještě silněji. Na čele mu vyskákaly perly potu. Teď nevypadal jako vampýr, ale jako prachobyčejný člověk. Odfrkla jsem si, znovu.
„Ale-ale vy jste slíbila, že přežiju," vypravil ze sebe přiškrceným hlasem. Zničehonic padl na podlahu a z očí se mu vyřinuly krvavé slzy. Šeptal si slova útěchy a tiché prosbičky. Vycítil, že možná přijde jeho konec. Naklonila jsem se k němu, vzala ho za bradu a blahosklonně se na něj usmála.
„To máš pravdu, slíbila jsem ti, že přežiješ, to ano," prohlásila jsem pevným, rozhodným hlasem, který na první pohled nepřipouštěl žádné námitky. Chlapec si viditelně oddechl, ačkoli se stále třásl, napjatá čelist se mu uvolnila.
„Opravdu?" zašeptal, aby se ujistil. Pohladila jsem ho hranou své dlaně po tváři, směrem vzhůru, a odhrnula mu vlasy ze zpoceného čela. Podívala jsem se mu do očí, ze kterých stále vyzařovala nejistota.
„Ale samozřejmě, že jsem to slíbila," ujistila jsem ho a naposledy se zadívala do jeho nejistých očí. Pak jsem přejela rukou pod bradu a... trhla. Jeho hlava se s děsivým křupnutím odlomila od krku a odkutálela do rohu místnosti. V očích mu vyhasl život a dosud klečící tělo, ze kterého tryskaly gejzíry krve, se skácelo na podlahu.
Z hrdla se mi vydral děsivý a krutý, avšak pro mě naprosto přirozený smích. Oblízla jsem si suché rty.
„Máš pravdu, Juuliusi. Dala jsem ti slib. Ale kdo řekl, že ho i splním?"
***
Právě teď můžete slyšet, jak se na druhém konci monitoru přímo ďábelsky směju. Muhahaha :D Takový konec jste nečekali, co? Napadlo mě to o dějáku, když jsem se nudila. A jsem na to pyšná, přiznám se :D. Můžete mi reakce napsat do komentářů, budu za ně vděčná :).
Nová story - Vampýří chráněnka: Pravda - se tu objeví snad během příštího týdne :).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Předem děkuji za každý komentář :)