38. kapitola

Jeanine

Všechny pocity, počínaje strachem a konče ospalostí, ze mě rázem vyprchaly a zůstala jen nervozita hluboce propletená s nedočkavostí. Málem jsem až nadskakovala na židli. Konečně se dozvím to, proč mě královna nechala zavolat do Londýna. Konečně.

Jenže královna se ještě chystala něco říct. Zatím jsme se zdaleka nikam nechystali. A chtěla jsem vůbec někam jít? Co když to budou opravdu děsivé zprávy? Co pak? Nechtěla jsem, aby královna viděla, jak vyděšená ve skutečnosti jsem a neopovážila jsem si ani povzdechnout, v obavách, že by tu pravdu nakonec mohla i odložit. To by mě zlomilo.

„Vím, že už to musí vypadat, jako bych to prodlužovala, ale ještě vám musím říct jednu informaci. Před měsícem proběhlo několik demonstrací, tady před palácem, ale i různě po Londýně. Tisíce lidí skandovaly, pár z nich bylo ušlapáno, čirá hrůza..." vysvětlovala královna křehkým hlasem.

„Proč demonstrovali? Co je k tomu vedlo?" zajímal se Christian a po pravdě řečeno, i mě to udivilo. Jaký mohli mít ti lidé důvod? Nakrčila jsem obočí a čekala, až královna promluví.

„Chtějí mě svrhnout. Zbavit vlády," zašeptala zhrzeně královna. Vytřeštila jsem oči dokořán a hrůzou mi padla čelist. To ti lidé nemyslí, proboha? Vždyť královna je... ona je... Neměla jsem slov, ale ani myšlenek. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem tomu uvěřit.

„Ano, Jeanine," odpověděla mi královna na nevyřčenou otázku, „myslím to vážně. Skutečně se mě teď chce většina lidí v Anglii zbavit. Ale není to z jejich vlastního popudu; rebelové je ovládli. Anglie je teď minimálně z poloviny plná lidí, které neuvažují racionálně. Jsou jako loutky. Díky bohu nechali rebelové zbytek království na pokoji a zabývají se jen Anglií," dodala potichu a podívala se na mě. V jejích očích nebyl smutek, ale odevzdanost. Zcela se poddala té kruté pravdě, která ji ničila, kousek po kousku. Nejprve duše, pak srdce a nakonec se vzdá úplně.

„Nesmíte to vzdávat, královno. Jestli to vzdáte vy, tak nevydrží už nikdo. To přeci nechcete, nebo ne?" řekla jsem, možná až příliš tvrdě, a stále se jí dívala do očí. Královna svěsila rameno a pohled sklopila dolů.

„Ale co mám dělat jiného, děvče? Mám snad na výběr?" prohlásila odevzdaně a já s ní na malý moment soucítila. Muselo to být těžké, ztrácet svoji vlast a to zrovna takhle. Ale pak jsem se vzchopila, zvedla se a opřela se o desku stolu. Někdo by měl královně říct pravdu.

„Tak bojujte!" vykřikla jsem hlasem plným bolesti. „Bojujte za svoji zemi, královno, nenechte si ji vzít. Ti lidé tam venku - to jsou jen loutky! Sama jste to předchvílí řekla. A vůbec, vy jste to nejlepší, co mohlo tuhle zemi potkat. Nesmíte to vzdát, královno. Nesmíte," zašeptala jsem a znovu si sedla. Čekala jsem, že po mě královna vyjede za moji drzost, ale k mému překvapení se narovnala a podívala se mi zpříma do očí. Tvrdost jejího pohledu mě na chvíli zaskočila. V jejích zorničkách se zračilo takové odhodlání jako ještě nikdy. A já na ní byla, byť jen na moment, hrdá. Protože v takovéhle situaci by ne každý dal na radu malé holky. Ona dala.

„Máš pravdu, Jeanine. Budu bojovat, a když padnu, tak padnu za svoji zem. Děkuji ti, Jeanine, že jsi mi otevřela oči," pousmála se královna a stoupla si. Pak její tvář znovu nabrala na vážnosti.

„Jeanine, teď mluvím hlavně k tobě. To, co na tebe dole čeká, tě šokuje. Možná zničí, možná ne. Každopádně... když byly před měsícem ty demonstrace, zajali jsme pár lidí. Chtěli jsme je vyzpovídat, jenže všichni měli prázdné pohledy, podle čehož moji strážní poznali, že jsou pod vlivem našeptávání. Pustili jsme je. Až na jednoho," řekla královna a já ji se zájmem sledovala.

„Chtěli jsme ho zabít, protože sic byl člověk, patřil k rebelům. Vědomě, bez našeptávání. Jenže pak... se rozpovídal o tobě. Že prý tě zná. Proto jsem tě nechala zavolat, Jeanine. Jedině na tobě záleží, jestli půjde na smrt nebo ne." Srdce mi splašeně tlouklo v hrudi, zatímco jsem přemýšlela, kdo z mých známých by to mohl být. Nikdo nepřipadal v úvahu, a přece to někdo z nich byl. Musel být. Nikdo jiný, kdo by mě znal jen zpovzdálí - a já jej ne - by za mě nebojoval.

„Takže mi tvrdíte, že dole na mě čeká člověk. Za mřížemi. A já ho můžu nechat... zabít?" opáčila jsem přiškrceným hlasem. Poslední slovo mi nešlo přes jazyk. Nedokázala jsem si představit, že bych někomu něco takového udělala. Někomu, koho možná znám celý svůj život.

„Ano." Královnina strohá odpověď mě i Christiana zvedla ze židle. Podívala jsem se na něj, propletla si s ním prsty a cítila, jak mi palcem hladí hřbet ruky, aby mi dodal na klidu.

„Chci ho vidět."


Znovu a znovu jsme kráčeli úzkými chodbami hradu, ve kterých snad ani nešlo mít přehled, a přesto strážní před námi pokaždé věděli, kam zahnout. Bylo to skoro k neuvěření, ale když jsem si uvědomila, že tu chodí sem a tam, dennodenně, celý svůj život, ukázalo se, že to je i celkem přijatelný fakt.

Šli jsme po kamenné podlaze, nejprve dva strážní, za nimi královna, pak já s Christianem a průvod uzavírali další tři vampýři. Neměla jsem tušení, o kolik pater níž jsme už sešli, natožpak kolikrát jsme zahnuli. Vážně jsem se tu ztrácela a byla vděčná za to, že se tu nemusím orientovat sama.

Krok co krok jsem uvažovala nad tím, koho tam uvidím. Nedokázala jsem si představit za mřížemi nikoho z mých blízkých, a přeci jsem se na to musela pomalu připravovat. Na ten pohled, až tu osobu uvidím, bezradně stát a v očích strach nebo lítost. Slzy na tváři a bezbranně svěšená ramena.

Otřásla jsem se a tiše si povzdechla. Christian mi stiskl ruku, na znamení podpory, ale mlčel. Chápal, jak se asi musím cítit, a věděl, že nemá cenu mě uklidňovat. Bylo by to k ničemu. Potřebovala jsem se stresovat a strachovat, protože jsem tak projevovala svoje emoce. Jinak bych se jimi zalkla; moje vlastní pocity by mě tížily a dusily. Zhroutila bych se. A to by v této chvíli nikomu nepomohlo.

Sestoupili jsme po dalším schodišti a zničehonic se ochladilo. Chloupky na pažích se mi zvedaly jak zimou, tak i děsem. V této chodbě panovala čistá tma, nízká teplota a strach. Na moment mě to ovládlo a já byla nucená se zastavit. Vycítila jsem, že se blížíme, protože se mi přitížilo. Něco ve mně by se nejraději otočilo na patě a utíkalo dál, pryč odsud, jenom aby se nemuselo dozvědět pravdu.

Zavřela jsem oči, pak jsem zamrkala a vzchopila se. Teď není čas na to, abych zhrouceně fňukala. Přinutila jsem se pokračovat v chůzi. Už jsem si vybrala. Chci znát fakta, a proto tu jsem. Nadechla jsem se, sevřela pevněji Christianovu ruku a rozešla se. Cítila jsem na sobě jeho starostlivý pohled, ale neohlédla jsem se na něj. Veškerou svoji pozornost jsem věnovala jemnému našlapování, abych nezakopla.

Když jsme došli královnu, která se kvůli mému chvilkovému zkratu dostala dál před nás, všimla jsem si, že drží pochodeň. Netušila jsem, kde ji takhle zničehonic vzala, ale byla jsem za ni vděčná. Ve její vrásčité tváři měla vtisknuté starosti. O mě? To jsem netušila.

Pak se ke mně otočila. „Jeanine, jakmile zahneme za roh, budeme u cel. Jsi si jistá, že chceš pokračovat?" Vzdorovitě jsem přikývla, dřív, než bych si to rozmyslela. Znovu jsme kráčeli a já se snažila si nepřipadat jako robot. Zhluboka jsem dýchala a pokoušela se nevšímat si třasu v mém srdci a bolu na duši. Teď se musím soustředit.

Obešli jsme roh. Čas se zpomalil, vnímala jsem každičkou vteřinu, každé spadlé zrnko písku, které mi krátilo dobu nevědomosti.

Zbývalo pár kroků. Pár kroků, než dojdu k té jediné, opuštěné cele v této chodbě. Zavřela jsem oči a ušla ten maličký kousek poslepu, odpočítávajíc si v hlavě jednotlivé sekundy.

Napětím jsem se celá třásla a nedokázala to zastavit. Pak mě Christian zastavil jemným zataháním za konečky prstů. Otevřela jsem oči, zamrkala a zaměřila se na mříže, které byly jediná překážka, dělící mě od pravdy. Podívala jsem se na postavu, choulící se v rohu cely a zalapala po dechu.

„Tati!"

***
Konec první knížky, můžu-li to tak nazvat. Jste v šoku? Překvapeni? Jestli ano, tak to byl záměr :D.
Ještě bude následovat epilog, a pak začnu psát pokračování...

<<  >>