Dvacátá druhá recenze aneb nikdy nepodceňuj sílu slov

Kdybychom se neviděli

Cynthia Handová

„Netušila jsem, že si mám tu chvíli na tanečním parketu vychutnat. Nechápala jsem, jak je to krásné a vzácné, křehké a pomíjivé, když je Ty šťastný. Když jsme všichni šťastní, když jsme spolu a v pořádku. Netušila jsem to. Nic jsem netušila.“

Originální název: The Last Time We Say Goodbye
Vydání: První
Nakladatelství: Cooboo
Počet stran: 352
Vazba: Hardback
Rok vydání výtisku: 2015
Překladatel: Ivana Svobodová

Anotace: Lex byla šťastná. Měla kompletní rodinu. Kluka, co milovala. Kamarády, kteří se na ni nedívali, jako by se měla každou chvíli zhroutit. Teď je z ní holka, jejíž bratr spáchal sebevraždu. A vypadá to, že už taková bude navždycky.
Lex se teď pokouší poskládat si život dohromady a snaží se vytěsnit, co se stalo té noci, kdy Tyler zemřel. Ale je tu tajemství, které nikomu neprozradila, esemeska, kterou Tyler poslal, co mohla změnit všechno. Lexin bratr je pryč. A ona zjišťuje, že duchové nemusí být skuteční, aby vám nedovolili jít dál.

Špatně se hodnotí knihy, které čtenáři nic nedaly, avšak mnohem hůře ty, o kterých nic říct nedokážete. Ne snad proto, že by byly nudné, spíše kvůli tomu, že po jejich přečtení zkrátka nemáte slov. A přesně to mi tahle kniha udělala; vzala mi slova, věty a zanechala mě v úžasu, ve kterém v duchu ležím doteď.

Odraz
Začátek knihy by se dal v mnohém popsat jako odraz. Odraz, který vás hodí do děje, a i plavci mají co dělat, aby neutonuli. Odraz tváře v zrcadle, který umí natropit škodu. Odraz papírku, kterým všechno začíná.

Velkou spoustu dnešních YA knih tvoří ty, které se zaměřují na tématiku sebevraždy. Dalo by se říct, že právě proto bude i tato kniha ohraná nebo přinejmenším ne tak dobře zpracovaná, ale byla by to chyba. Zčásti to je samozřejmě díky autorčině stylu psaní a díky zápletce, ale co bych vyzdvihla já, je hlavní hrdinka.

Alexis Riggsová, původně oblíbená inteligentní dívka s partou kamarádů, která má sen jít na MIT, je nyní zahořklejší než kdy dříve, nevyzná se v sobě samotné a nedokáže cítit téměř žádný smutek ze smrti svého bratra. Čtení z jejího pohledu jsem si od prvních stránek víc než užívala, protože Lex skutečně nikdy neměla daleko k sarkastickým poznámkám. A mně samotné sice logické myšlení do vínku nikdo nenadělil, přesto bylo zajímavé a chytlavé číst myšlenky Lex, která logiku vidí všude. Vše si spojovala do rovnic, lásku označila za chemický pokus a před spaním se uklidňovala vyjmenováváním čísel Fibonacciho posloupnosti. Nevím, jak vám, ale mně to přišlo neotřelé, a i přes mou averzi k matice, dokonce zábavné.

Puška, vlak a růže
Kniha dělená na kapitoly samostatného děje, do kterých jsou ještě navíc vloženy - povětšinou retrospektivní („vzpomínkové“) - zápisy z Lexiina deníku. Mně samotné přišly nejchytlavější právě ony zápisy, ale myslím, že každému sedne něco jiného. Líbilo se mi, že v jeden moment se čtenář dozvěděl něco nového z Lexiiny minulosti, o Tyovi a jindy to byly… jen myšlenky. Myšlenky a pocity, do kterých se dalo neuvěřitelně snadno vcítit - počínaje výčitkami, konče láskou.
Vzpomínek ale přibývalo, a čím více jich čtenář zná, tím lépe chápe celou současnost, pohnutky té či oné postavy, a vlastně celý děj. A to přitom, jak si zpětně uvědomuji, příběh není detektivní ani se moc neposouvá v čase. Přesto jsem měla pocit, těsně po dočtení knihy, že jsem odhalila svatý grál nebo tak něco. Zkrátka a dobře jsem společně s Lex pochopila a odpustila. Ale trvalo to, to mi věřte.

Co příběhu dodalo na opravdovosti, byly zbylé postavy. Přišlo mi, že byly neskutečně realisticky popsané, skutečné a zároveň mi byly všechny do jednoho i sympatické. A nejen to. Osudy těch postav, to byla teprve síla. Právě to, jak se minulost, přítomnost a budoucnost všech lidí proplétala do sebe, dodávalo knize na napětí.

Tik, tak…
Do knihy jsem se začetla tak, že jsem si uvědomila až dvacet stran před závěrem, že vlastně konec nechci. Na jednu stranu jsem ho chtěla znát, potřebovala jsem vědět, jak to skončí, ale zároveň jsem se vůbec nechtěla loučit.
A že to byl konec! Na rovinu říkám, že tahle knížka je hotová citová nálož. Nebrečela jsem, ale upřímně, ono není nad čím brečet. Nejde o to, že by byl konec takový či makový. Jen tak trochu po skončení příběhu nemáte slov, nevíte, co se životem a jste hodně, hodně mimo. Nebo přinejmenším já byla.

Je dost možné, že jsem jedna z mála, ale na knize jsem nenašla jedinou negativní věc. Četla se rychle, byla poutavá, měla dost romantiky, ale zároveň tak akorát, rychlá, emotivní… Ze všeho nejvíc jsem ale byla a budu nadšená z Alexis. A světe div se, i z toho, jak chytře autorka do děje zakomponovala matiku.

Závěr
Kniha „Kdybychom se neviděli“ možná není pro každého, ale jen těžko lze určit cílovou skupinu. Možná pro každého je. Jedním jsem si ale jistá. Autorka se při psaní inspirovala vlastními zkušenostmi, což jde v knize jednoznačně poznat, a myslím si, že se v ní každý najde.

Navíc mám ten dojem, že už nikdy nebudu na lásku pohlížet stejně. Protože, jak je známo všem, kdo tento román přečetli… Láska je klasický příklad klamu.

100%