Pátá recenze aneb když nemůžu spát

Rudá královna

Victoria Aveyard

„A my povstaneme, rudí jako úsvit.“

Originální název: Red Queen
Vydání: První
Nakladatelství: Cooboo
Počet stran: 359
Vazba: Hardback
Rok vydání výtisku: 2015
Překladatel: Alžběta Kalinová

Anotace: Chudobou sužovaní Rudí jsou prostí občané žijící pod krutovládou Stříbrných, špičkových válečníků s božskými schopnostmi. Sedmnáctiletá Mare Barrowová patří mezi Rudé a bere to jako fakt, na kterém se nikdy nic nemůže změnit. Podaří se jí získat práci ve Stříbrném paláci, uprostřed těch, které z duše nenávidí. A rychle odhalí, že navzdory barvě své krve dostala do vínku také jednu vražednou schopnost. Takovou, která může ohrozit a svrhnout vládu Stříbrných. Ale se sílou je nebezpečné si zahrávat. Kdo může v tomto světě rozděleném krví vyhrát?

Jedno klišé za druhým
Už z anotace jde trochu cítit nádech klišé. Tím, že je populace rozdělená na dvě části, to připomíná několik dneškem proslavených knižních sérií. Předně Hunger games, poté Divergenci a částečně i Selekci. Neubírá to knize na napínavosti, ale originalita malinko pokulhává. Ale klišé neoriginální originality se v dnešní době snad už ani vyhnout nelze. Všechno něco připomíná. Důležité je, aby i přes ty podobnosti, čtenář přeci jen našel v knize něco, co žádná jiná nemá. Důvod, proč knihu dočíst. Našla jsem ho já? Pojďme to zjistit.


Jak?
Výše jsem napsala, že anotace sama o sobě napovídá o přicházejícím klišé. Přesto mě kniha zaujala. K tomu se poté přidala i rychle stoupající popularita knihy… a najednou jsem ležela s knihou v rukou, odhodlaná zjistit, co je na ní tak úžasného.
Hlavní hrdinka, Mare, se mi zdála od začátku celkem sympatická. Tahle postava je sice ten typ člověka, co není spokojený s většinou věcí, ale zároveň je bojovník. Vlastně bojovnice. Co se týče příběhu, děj měl spád, text byl svižný a příjemný na čtení. Povětšinou. S knihou jsem byla víceméně spokojená a neměla jí moc co vyčítat - do té doby, než se objevila Šarlatová hlídka.

Klišodní zápletka
Jak už to tak bývá, v každé knize, ve které je vysoce postavená vrstva a pod ní nespokojený lid, se objeví skupina obyvatel, která se odmítá spokojit s tím, jak se věci mají. Bojuje za práva jich samotných, za zlepšení situace a života, et cetera, et cetera. Nemusíte se bát, že bych vám zkazila zápletku, není to jen o nich. Ale skutečně, přesně jak jsem předpověděla: i v tomto příběhu se objevila takováhle skupinka, jinak zvaná Šarlatová hlídka. A tím se dostáváme k již zmíněnému klišé. Je logické, že pokud je svět takový, jaký je v této knize, že se lidé budou bránit. Ale ucelená sestava lidí, kteří se skrývají a bojují za svá práva pod určitým jménem? Ehm, ehm *odkašle si* Selekce, ehm, ehm. Možná jsem jediná, kdo v tom vidí tu podobnost, možná ne, ale nebojím se přiznat, že mi to malinko zkazilo čtení.
Naštěstí kniha skutečně není sestavená jen z této zápletky. Díky bohu za to, protože kdyby byla, tak by moje hodnocení bylo o dost zápornější.  Ovšem po prudkém počátečním zklamání přišlo něco nového. V tomto bodě mě autorka nadchla a já se mohla konečně v klidu pohroužit do čtení a do příběhu Rudé královny, s napětím, které mi vydrželo až do samého konce.

To už jsme na konci?
Protože nechci nikomu vyzradit konec ani pointu knihy, napíšu jednoduše, že kniha skončila opravdu napínavě. I přes chvilkové podobnosti s jinými knihami měla něco do sebe - to kouzlo, důvod, proč číst dál - a nakonec můžu s klidným svědomím říct, že stála za to.
Co si na příběhu cením, jsou postavy. Zaprvé, je jich tak akorát, aby se nedaly zapomenout, ale není jich příliš málo. Tedy, pokud mluvíme o těch hlavních. Některých vedlejších, nedůležitých jmen tam bylo někdy až moc, to je pravda. Zadruhé, vztahy mezi postavami byly vykreslené naprosto brilantně. Vztahy a nejen to. Jejich minulost, spjatá s dalekou historií, jejich tajemství - všechny do jednoho mě naprosto uchvátily.
Jako další věc bych pochválila konec. Na to, jak moc klišoidně vyznívá anotace a střed knihy, je konec až děsivě netypický. Nejen překvapivý a šokující, ale skutečně netypický. Musím se přiznat, že když jsem knihu dočetla a zjistila, že ještě nevyšel druhý díl, knížka málem letěla do bazénu (pak mi ale došlo, že je to knížka a nic jsem jí neprovedla. Je to přece knížka.).
Mezi minusy patří naopak klišé jedné ze zápletek, které jsem už zmínila. Kromě jiného mě ale zklamala rychlost příběhu. To, co se v ději odehrává, je sice popsáno brilantně a přesně tak akorát - ani ne zdlouhavě, ani ne zrychleně - ale celý děj je vsazen do jednoho měsíce, pokud vím. Nechci si vymýšlet, nepamatuji si, jak je to od středu knihy, ale ze začátku mi tahle skutečnosti neskutečně vadila. Stane se tam toho tolik, a přitom to proběhne za pět až sedm dní. Je to neskutečné, vlastně až nerealistické. Mě osobně dělalo problém se do knihy vžít jen z tohoto důvodu. Mrzelo mě, že to je tak rychlé. Nebylo to jednoduše… ono.

Závěrem?
Kniha se mi líbila. Opravdu líbila, ale že bych ji zbožňovala? V nadšení mě udržuje především napětí, které vyvolává konec a neuzavřené osudy postav. Stojí za to si příběh přečíst, pokud máte rádi napětí a nevadí vám nějaký ten klišoismus. Ale ve srovnání s jinými knihami to není nic, nad čím bych ležela v posteli s očima dokořán v době, kdy mám spát, ještě několik dní po dočtení.

77%