Černobílý konec

POPIS: Konec, který by nechtěl nikdo zažít. Konec v samotě. Bez nikoho. Renesmee, taková, jakou ji neznáme. Rodina ji zavrhla, otisk ji opustil.

Žila. Přežívala. Žila a přežívala.
Cítila se příšerně, no, její city nebyly nikterak podstatné. Ona má být prázdná schránka, bez srdce, bez duše – a také je. Je lehká, lehká jako motýlí křídla. Jako svobodný, ničím netížený vzduch.
Netušila. Necítila.
Dlouho, předlouho ležela, na tvrdé, jejími slzami promáčené zemi. Dlouho nedoufala. Nevěřila. Proč? Jak? Nevěděla.
Natáhla ruku. Nebolelo to. Nic necítila, bolest, slabost, nic. Povolila a paže jí bezvládně splula k zemi. Bylo jí to jedno.

Ležela a plakala, plakala a vzlykala. Dlouho. Má ještě co brečet? Proč? Neví. Nikdo jí to neřekne; nikoho nemá. Je sama.
Mokré cestičky spjaté s jejím osudem, s jejím vším, jí rozpustile bloudily po tváři, tvořily jí tam labyrint pocitů. Slzy ji nestudily. Byly její přítelkyně, lehké jako ona. Byly to jediné, jediné, co jí zbylo.
Vzpomínala.
Na něj. Vzpomínky by ji řezaly, bolely, kdyby měla srdce. Ale ona ho nemá, už si ho nezaslouží mít. Nebolí ji to. Netíží. Je volná a může jenom vzpomínat. Ale i vzpomínky časem shoří. Shoří na popel, černý, sypký popel. Stejně jako ona.
Slábla. Chřadla. Toužila.
Umírala.
Znovu, naposledy, otevřela oči. Pomyslela na něj, na ně…
Zahlédla bílé a černé světlo. Černobílé světlo. Černobílý konec tunelu.
Zavřela oči.