Do očí mě uhodilo ostré denní světlo, svítící za vitrážovými okny. Svraštila jsem obočí. Něco mi tu nesedělo. Vždyť už se připozdívá, venku má být dávno šero; navíc jsme přeci v podzemí. Nebo nejsme?
„Jak je možné, že je tu takové světlo?“ Nejistě jsem zamumlala směrem k Christianovi, zatímco jsme kráčeli směrem ke královně. Její trůn mi připadal tak vzdálený a přitom se každým krokem víc a víc přibližoval, a spolu s ním i chvíle, kdy se dozvím onu zprávu. Žaludek se mi sevřel ještě více, ale já se snažila ten pocit ignorovat.
„Je to jen iluze. Nikdo neví, jak to královna udělala, ale jasno je tu neustále. V noci, ve dne, vždycky. O to víc je to obdivuhodné, že jsme docela hluboko v podzemí,“ vysvětloval Christian a na tváři měl zadumaný výraz, který jsem u něj nevídala příliš často. Většinou měl odpověď ihned na jazyku, nad ničím příliš nerozmýšlel, na všechno si vzpomněl během pár vteřin.
Podívala jsem se znovu kolem sebe. Sál nebyl ničím zvláštní, stále ty samé, omítnuté zdi, jako na chodbě. S tím rozdílem, že tyhle vyzařovaly temnější barvou, která v člověku zasévala strach a respekt. Ze stropu nad námi visel lustr, na který už jsem byla u vampýrů zvyklá. Potrpěli si na okázalost.
Pomalu jsme kráčeli dál po vínovém koberci vinoucím se až k trůnu královny. Šli jsme jen já, Christian a Juul; stráže zůstali u dveří. Bylo jasné, že nemáme šanci cokoli provést, a přeci jen nám svěřili trochu důvěry. Jen trochu.
Zastavili jsme kousek před trůnem a čekali. Mohli jsme dojít až k trůnu, těsně pod něj, ale jak nám, tak královně bylo jasné, že by to bylo nepraktické. My bychom zakláněli hlavu a ona by se na nás dívala z vrchu a hrbila se, což nikomu z nás nepřišlo zrovna vhodné.
Přestože jsem se celou cestu vyhýbala přímému pohledu na královnu, teď jsem neměla na výběr. Odhodlaně jsem zvedla hlavu a namířila na ni svůj pohled. Klepala jsem se doslova jako osika, a jakmile se naše zraky střetly, toužila jsem uhnout očima do strany. Teď jsem chápala, proč ji všichni tak respektují a obdivují. Stačil jediný pohled na její tvář a všechny vzdorné myšlenky rázem zmizely z mojí mysli. Nemračila se, ale něco v jejím pohledu mi říkalo, že bych si s ní nechtěla nic začínat. Ale když se vzápětí usmála, tak naopak působila jako milá a starostlivá babička.
Neodolala jsem a usmála se na ni taky. Pak už jsem to nevydržela a sklopila hlavu dolů. Stále jsem na sobě cítila její pohled, bylo to, jako bychom byly v sálu jen my dvě. Jakoby si Christiana a Juula ani nevšimla.
Došla až k nám, po boku jednoho strážného, na tváři stále ten milý úsměv, přes rameno šerpa, v pravé ruce žezlo. Co mě překvapilo, byla její výška. Nebyla tak malá, jak jsem si vždy myslela, naopak, když jsem se opět přinutila zvednout hlavu, dívala jsem se jí přímo do očí.
„Vítejte, hraběnko Jeanine a hrabě Christiane, a samozřejmě vítám i tebe, Juuliusi,“ promluvila tichým, ale pevným hlasem a ze mě rázem spadla všechna nervozita a strach. Možná pro mě královna nemá dobré zprávy. To je dost pravděpodobné. Ale nemá cenu mít z nich strach; až to přijde, tak to přijde.
Při tom, jak jsem hleděla do královniných zkoumavých očí, mi až příliš pozdě došlo, že jsem se měla uklonit. Začala jsem krčit kolena, ale královna mě jemným pokynutím zastavila.
„Neklaň se mi, Jeanine. Po tom, co jsi vytrpěla čistě kvůli mojí nepozornosti, a při těch zprávách, co ti dnes přináším, si tvoji úklonu nezasloužím.“ Překvapeně jsem zamrkala, ale narovnala jsem se. Pak jsem střelila tázavým pohledem ke Christianovi, ale dřív, než mi mohl odpovědět, se toho zhostila královna.
„Ani oni nemusí. Christian ví, proč,“ řekla jen a povzbudivě na mě mrkla. Přikývla jsem na srozuměnou, ale zapsala jsem si do paměti, že se na to musím Christiana ještě zeptat.
Sálem se rozneslo ticho. Nikdo z nás tří neměl slov; nevěděli jsme, zvlášť já, jak se chovat. Christian vedle mě vypadal, jako by byl úplně mimo. Pořád vrtěl hlavou, jakoby něčemu nerozuměl. Zkoumavě jsem ho pozorovala, ale on si mě nevšímal.
Když královna promluvila, cukla jsem sebou. Netušila jsem, jak dlouho jsme tu stáli, všichni zahloubaní a duchem nepřítomní. Zastyděla jsem se.
„Co kdybychom se přesunuli někam, kde budeme mít větší pohodlí a soukromí? Všechny vás zvu do svých komnat,“ usmála se na nás. Strážný za ní se nadechl, jakoby ji chtěl od jejího nápadu odradit, ale pak to vzdal. Kdo by taky odporoval královně? Kdo by se vůbec odvážil něco takového udělat?
Přikývla jsem královně na souhlas, stále neschopná slova. Málem jsem se zalkla, když mě o vteřinu později vzala za rameno. Kromě toho, že mě to vyděsilo, byla její ruka na vampýry nezvykle teplá. Svraštila jsem obočí. Hlavu jsem už takhle měla plnou nevyřešených záhad a nezodpovězených otázek. A ty se za poslední půl hodinu snad zdvojnásobily. Povzdechla jsem si. Tenhle svět byl pro mě prostě záhadou.
Vyšli jsme. Cesta byla zpočátku stejná, jako sem. Pak následovaly samé uličky, neustále jsme zahýbali - až se mi z toho málem točila hlava. Ale pořád jsme zůstávali ve stejném patře. Po chvilce jsem přestala dávat pozor na cestu a jenom tiše kráčela po boku královny.
Přemýšlela jsem. Ačkoli byla královna opravdu milá, nemohla jsem se zbavit té nervozity, co mi kolovala v žilách. Srdce mi tlouklo tak, že to musel slyšet bezmála každý v tomto patře. Včetně strážných i… Juula. Nebylo to poprvé, co jsem byla vděčná, že se i Juul zavázal k tomu, že nebude číst moje myšlenky. Kdyby nesouhlasil, okamžitě by věděl, jak moc velký z něj mám strach.
Zničehonic jsme zastavili před velkými, dvoukřídlými dveřmi z bílého dřeva. Tentokrát jsem si nenatloukla nos jenom proto, že mě královna stále držela za rameno. Skoro, jakoby si chtěla pojistit, že od ní nikam neuteču. Nechala jsem to být, vždyť je to jen malý detail. Navíc jsem si všimla, že mi její ruka dodávala pocit jistoty.
Královna se mě pustila a vzala za kliku. Otevřela dveře a vešla jako první. Do očí mě znovu praštilo denní světlo, které sice nebylo tak jasné jako v sále, ale i tak to bylo nepříjemné.
Nadechla jsem se a už podruhé ten den vkročila do neznáma.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Předem děkuji za každý komentář :)